Alfons Mucha daroval tuto kresbu Českému srdci.

Brožura ke stoletému výročí ČS

© 2018 ČESKÉ SRDCE

Všechna práva vyhrazena

Vznik spolku ČESKÉ SRDCE se časově řadí do jednoho z neblahých období evropských dějin, na konec I. světové války. Koncem roku 1917 a začátkem roku 1918 byl všude nedostatek potravin a topiva, hlavně ve městech. Hladové bouře, stávky, přepadání obchodů ve městech, ale i v méně zemědělsky prosperujících částech Rakouska byly na denním pořádku. Mocnářství ale žádalo svůj další tribut - rekvizici potravin z Čech, což pochopitelně vyvolalo vlnu nenávisti vůči Rakousku a všemu německému.

Spolek České srdce, československá sociální péče v Rakousku vznikl jako dobročinný, nepolitický a sociální spolek. Jedním z jeho hlavních zakladatelů byl básník a spisovatel Josef Svatopluk Machar, který žil ve Vídni od roku 1889 a pracoval zde jako bankovní úředník. V době největší válečné bídy vydal výzvu "Pomozme českým hladovějícím dětem ve Vídni!", jež roztočila mlýnská kola dobročinnosti. 

Krátce po založení spolku (v Praze vznikl již v r. 1917, ve Vídni dle zápisů byly ustanovující schůze 25. 1. a 8. 2. 1918) byla hospodářská situace ve Vídni a celém Rakousku zcela bezvýchodná. Bída postihla všechny vrstvy obyvatelstva. Zásobování nefungovalo, nedostávalo se potravin, uhlí a dalších životu potřebných věcí. Novému charitativnímu sociálnímu spolku se tehdy podařilo zorganizovat jednu z nejvýznamnějších pomocných akcí. Po finanční a organizační stránce zajistil pobyt českých dětí z Vídně v rodinách na českém venkově. Prostředky na pobyt dětí pocházely z veřejných dobročinných sbírek, které České srdce zorganizovalo a z příspěvků vlastních členů. České srdce tak umožnilo mnoha stovkám dětí prožít dva měsíce bez hladu v českém prostředí.

Intenzivní charitativní činnost, díky níž se podařilo nejslabším v menšině přežít poválečné období strádání, však byla hlavním důvodem skutečnost, že k úřednímu zanešení spolku České srdce do Centrálního spolkového registru došlo až v roce 1920. Spolek České srdce byl ustaven jako nepolitický charitativní dobročinný spolek, jehož členskou základnu tvořili příslušníci české menšiny. Většina z nich byla členy socialistických stran, které měly v programu sociální práci. Jednalo se o Československou stranu sociálně demokratickou / Socialistickou stranu Rakouska, Československou stranu národně socialistickou a její Československou jednotu Barák. Řada členů však pocházela i z Československé strany lidové v Rakousku (od r. 1935 vystupovala jako nepolitický Svaz českých katolíků v Rakousku) a Jednoty svatého Metoděje.

Dalšímu rozvoji spolkové činnosti a školství pomohlo uzavření tzv. Brněnské smlouvy (1920).

Sociální činnost spolku však nesměřovala jen k hladovějícím dětem. Pomáhal i válečným sirotkům, válečným invalidům, ovdovělým a opuštěným ženám a starým lidem, organizoval dobročinné akce, prázdninové ozdravné pobyty dětí a mladistvých, podporoval a zajišťoval pečovatelské služby. České srdce rovněž významně podporovalo menšinové aktivity obecně. V poválečných letech soustředilo svoji pozornost především na české školství. Oblíbenou spolkovou aktivitou, stmelující všechny příslušníky menšiny, bylo i pořádání zábavných akcí, divadelních a filmových představení jak pro děti, tak pro dospělé a společné oslavy významných svátků.

V době největšího rozmachu své činnosti v polovině 20. let měl spolek svůj odbor v každém vídeňském okrese a dalších takřka 20 odborů mimo Vídeň. Ústředí spolku a jeho kancelář sídlily v letech 1920-1938 ve IV. vídeňském okrese na adrese Johann Straussgasse 36/14 a v letech 1939-1968 v I. okrese v Drachengasse 3. Spolek vykazoval okolo deseti tisíc členů a několik stovek přispěvatelů z řad nečlenů. Prvním předsedou spolku byl zvolen významný představitel vídeňské menšiny Antonín Machát, kterého v období první republiky vystřídal František Strnad. Mimořádné zásluhy pro rozvoj Českého srdce měla místopředsedkyní Anastásia Gregorová, druhým místopředsedou byl v době první republiky zvolen profesor českého gymnázia ve Vídni Dr. Blahomír Žahour a jednatelem knihkupec Alois Jošt. Ten se stal v roce 1935 také předsedou Menšinové rady a v letech 1938-1944 byl předsedou Českého srdce.

Aktivity Českého srdce byly tehdy také podporovány velkými dotacemi z tehdejšího Československa. Spolek České srdce si vždy vážil svých hlavních představitelů. V roce 1925 zhotovil medailér Jan Čejka na žádost Českého srdce pamětní medaili "J. S. Machar - České srdce vídeňské - svému zakladateli". Medaile byly při významných dnech udělovány zasloužilým příslušníkům spolku i menšiny.

Nástup fašismu omezil spolkové aktivity

Některé české spolky, které ve svých stanovách deklarovaly charitativní povahu, mohly pokračovat ve své činnosti i za okupace. Byla to Slovanská beseda, Jednota svatého Metoděje a také České srdce. Řadě členů tím byla umožněna odbojová činnost v rámci spolkových aktivit.

Po osvobození bylo v Československu na žádost rakouských krajanů rozhodnuto o jejich reemigraci. Tou byl pověřen Československý ústřední výbor pod vedením Josefa Pojara. České srdce mělo ve výboru svého zástupce. Původní předpoklad návratu menšiny do staré vlasti se však nenaplnil a ve Vídni i v celém Rakousku se opakovala situace z doby po první světové válce. Vázlo zásobování, obyvatelstvo trpělo hlady a České srdce znovu organizovalo pomoc nejpotřebnějším.

České srdce provozovalo také vlastní vydavatelskou činnost. Již od roku 1921 vydávalo pravidelný věstník, který se v roce 1923 stal přílohou kulturní revue Dunaj. Nejdůležitějším počinem Českého srdce v mediální oblasti však bylo dlouhodobé zajištění vycházení Vídeňských svobodných listů. V době jejich finanční krize se České srdce stalo majitelem a převzalo tak na sebe veškeré finanční závazky. Byli to především vedoucí činitelé Českého srdce, kteří si uvědomovali důležitost existence menšinového periodika a udržovali ho při životě i v obdobích, kdy se Vídeňské svobodné listy ocitly ve špatné hospodářské situaci. Poté, co list začal získávat pravidelnou finanční podporu od rakouského Spolkového kancléřství na doporučení jeho Poradního sboru pro českou menšinu, přešla role majitele Vídeňských svobodných listů v roce 1996 z Českého srdce opět na Menšinovou radu. Vztah Českého srdce k menšinovým novinám však touto oficiální změnou nevymizel a lze bezesporu tvrdit, že České srdce bylo vždy tou skromnou silou v pozadí, bez níž by se Vídeňské svobodné listy svého sedmdesátiletého jubilea nikdy nedožily.